Vinodolský zákoník
Jedna
z nejdůležitějších kulturních památek Chorvatů a také
jeden z důležitých evropských středověkých dokumentů,
Vinodolský zákoník, je bohatým pramenem pro seznámení se
s každodenním životem našich předků.
Autoři
Vinodolského zákoníku se snažili, aby prosté nevolníky
ochránili od velkého útisku feudální vlády, zejména soudů.
Zvláštní význam Vinodolskému zákoníku dává skutečnost, že
ho sestavila „komise" složená z představitelů devíti
vinodolských osad – Grobnika, Trsata, Bakra, Hreljina, Drivenika,
Grižana, Bribira, Ledenic a Novigrada (dnes Novi Vinodolski).
Zástupci jmenovaných měst se setkali dne 6. ledna 1288 ve
frankopanské tvrzi v Novigradu „tváří v tvář
knížeti Leonardovi" a sepsali staré právní praktiky a zvyky,
které se používaly ve Vinodolském knížectví a díky tomu se
dokument jmenuje „Vinodolský zákoník".
Rukopis
Vinodolského zákoníku se uchovával v archivu Modrušské
diecéze v Novém Vinodolském do poloviny 19. století, kdy se
stal majetkem Edvarda Mrzljaka, hlavního poradce
Chorvatsko-slavonského finančního úřadu. Mrzljak rukopis v roce
1851 daroval Národnímu muzeu v Záhřebu, odkud byl přesunut
do archivu Národní a univerzitní knihovny, kde se uchovává
dodnes.
Rukopis
se skládá ze 14 listů, tedy 28 stran, a je psaný chorvatským
jazykem a kurzívní hlaholicí.
V roce
1996 byl v Novém Vinodolském v prostorách, kde byl
podepsán Vinodolský zákoník, založen Chorvatský institut pro
lidská práva, který své základy čerpá přímo z Vinodolského
zákoníku.
Výňatek
z Vinodolského zákoníku.