Vinodolský zákoník

Jedna z nejdůležitějších kulturních památek Chorvatů a také jeden z důležitých evropských středověkých dokumentů, Vinodolský zákoník, je bohatým pramenem pro seznámení se s každodenním životem našich předků.

Autoři Vinodolského zákoníku se snažili, aby prosté nevolníky ochránili od velkého útisku feudální vlády, zejména soudů. Zvláštní význam Vinodolskému zákoníku dává skutečnost, že ho sestavila „komise" složená z představitelů devíti vinodolských osad – Grobnika, Trsata, Bakra, Hreljina, Drivenika, Grižana, Bribira, Ledenic a Novigrada (dnes Novi Vinodolski). Zástupci jmenovaných měst se setkali dne 6. ledna 1288 ve frankopanské tvrzi v Novigradu „tváří v tvář knížeti Leonardovi" a sepsali staré právní praktiky a zvyky, které se používaly ve Vinodolském knížectví a díky tomu se dokument jmenuje „Vinodolský zákoník".

Rukopis Vinodolského zákoníku se uchovával v archivu Modrušské diecéze v Novém Vinodolském do poloviny 19. století, kdy se stal majetkem Edvarda Mrzljaka, hlavního poradce Chorvatsko-slavonského finančního úřadu. Mrzljak rukopis v roce 1851 daroval Národnímu muzeu v Záhřebu, odkud byl přesunut do archivu Národní a univerzitní knihovny, kde se uchovává dodnes.

Rukopis se skládá ze 14 listů, tedy 28 stran, a je psaný chorvatským jazykem a kurzívní hlaholicí.

V roce 1996 byl v Novém Vinodolském v prostorách, kde byl podepsán Vinodolský zákoník, založen Chorvatský institut pro lidská práva, který své základy čerpá přímo z Vinodolského zákoníku.

Výňatek z Vinodolského zákoníku.